Každá rostlina potřebuje vhodné prostředí, aby vynikla. Tak jako v bytě nemůžeme postavit vázu s kyticí před jasný pestrobarevný závěs, tak ani v zahradě není lhostejné, kam kterou květinu zasadíme, máme-li získat maximální efekt. To je možné jen zasazením rostliny do vhodného rámce, většinou tvořeného jinými rostlinami. U lilií navíc je velmi prospěšné zastínění půdy kolem lodyhy. Proto i nízký porost doprovodné rostliny jim vytvoří i lepší životní podmínky, kromě estetického efektu.
Rostliny, se kterými můžeme lilie kombinovat ve společné výsadbě, si můžeme rozdělit zhruba do tří skupin podle jejich funkce:
- rostliny, používané jako podrost
- vyšší rostliny přisazované v trsech.
- vysoké rostliny do pozadí.
Jednotlivé skupiny se kromě výšky liší i barevností a současné nároky na živiny a prostor. V žádném případě však nesmíme zapomínat na to, že lilie potřebují občas přesadit, přisypat a většinou i krýt na zimu. Doprovodné rostliny tedy buď musí uvedené zákroky snášet bez poškození, nebo být tak levné, aby případná ztráta nemrzela, nebo musí být zasazeny tak daleko od lilií, aby je toto ošetření nezasáhlo.
Podrost kolem lilií
Jako kobercové rostliny mezi liliemi můžeme použít letničky, dvouletky i trvalky. Letničky ovšem vyžadují více slunce než lilie, a proto většinou v podrostu nepokvetou tak bohaté, jako na záhoně .Můžeme z nich použít např. nízké jednoleté tance (Alyssum maritimum) v bílé nebo růžové barvě, modrý nebo bílý nestarec (Ageratum houstonianum) – zvlášť ke žlutým pozdním liliím, k nimž se hodí i vyšší modrý len (Linum grandiflorum), dále sporýše (Verbena) a konečné velmi vděčné modré a bílé lobelky (Lobelia erinus), které ovšem také kvetou později než většina bílých lilií, tvoří však velmi pěkný kontrast k L. wilsonii, která kvete v srpnu. Z dvouletek se osvědčily macešky (Viola wittrockiana), zvlášť modré, a z trvalých rostlin jsou opravdu vděčné různé druhy rozchodníků (žlutokvěté Sedum acre a bíle kvetoucí, nepatrně vyšší Sedum album), plazi vé skalkové floxy (Phlox subulata), nebo i tařičky (Aubretia sp.), kterým velmi prospívá zasypávání, a dále drobnolisté aceny (Aceana microphylla, A. glauca), mateřídoušky (Thymus serpyllum, T. lanuginosus), zběhovce (Ajuga sp.) a některé rozrazily (Veronica prostrata a vyšší stříbřitá V. incana) a dále velmi pěkný stříbřitý pelyněk (Artemisia lanata).
Všechny tyto rostliny mají rády slunce, nesnesou však zimní nepromokavý kryt. Většinou rostou v dobré zemi, do jaké sázíme lilie, tak bujně, že je spíše musíme omezovat. Použitelné jsou i drobné druhy vytrvalých hvozdíků (Dianthus caesius). Z keříků jsou pro nevápenné půdy výborné různé druhy vřesů (Caluna sp.) a vřesovců (Erica sp.), z nichž E. carnea snáší i vápno. Jejich nevýhodou ovšem je, že starší rostliny není snadné bez poškození přesazovat a dále, že kryt s vrstvou sněhu je rozláme. Ze všech uvedených rostlin mají nejvšestran nější použití rozchodníky. Různé druhy saginy nejsou příliš vhodné, protože časem vytvoří silný kryt a nesnášejí zasypávání.
Pro polostín nebývají zapojené podrosty nutné, je však pro tento účel možné použít např. Pachysandra terminalis, nebo barvínek (Vinca sp.), popřípadě na vlhkých místech vrbinu penízkolistou (Lysimachia nummularia). K větším druhům lilií se hodí i Bergenie sp. — listy značně stíní půdu a přitom mezi mělce kořenícími odenky je dostatek místa pro skupiny lilií.
Rostliny přisazované ve skupinách mezi lilie
Většinou jde o získání kontrastu. Pro slunce jsou jedny z nejlepších trsnaté trávy. Jejich použití je velmi široké, protože zahrnují druhy rozdílné velikostí i zbarvením, od drobné zelené kostřavy Festuca přes vyšší, krásné sivě modravou F. glauca, až k vysokým druhům, které se samy uplatňují jako solitéry. To jsou např. stříbřité Gynérium argenteum (žádá v zimě suchý kryt), Miscanthus sinensis, jehož pestrá var. zebrinus však k liliím není příliš vhodná, nebo ovsík
Z kvetoucích rostlin jsou velmi pěkné např. modré, popřípadě bílé platykodony (Platycodon grandiflorum), které sice koření hluboko, ale kořenový systém nerozprostírají do šířky. Jsou jen asi 40 cm vysoké a ocení kryt proti zimním dešťům stejně jako lilie. Ve větších výsadbách nesmíme nikdy opomenout ostrožky (Delphinium sp.), které ve svých modrých odstínech nádherné kontrastují s teplými barvami květy lilií. Samy ovšem vyžadují dostatek prostoru a živin a proto je nesázíme příliš těsně k liliím. K nižším druhům lilií používáme nízké Delphinium sinense.
Pro místa v polostínu, zvláště do kyselé půdy, jsou nejvhodnější různé kapradiny. Jejich výběr se řídí podle velikosti lilií, ke kterým mají být přisazeny. Z nižších je velmi hezký jemný osladičec bukovinný (Thelypteris phegopíeris) a trochu hrubší puchýřník křehký (Cystopteris fragilis). K větším liliím se hodí kapraď samec (Nephrodium ) a jemnější dělená kapraďka samičí (Anthyrium filixfemina). Do vlhčí půdy patří nádherný pérovník pštrosí (Matteucia struthiopteris), velmi vhodný např. k L. pardalinum. Jeho trsy svěže zelených listů, uspořádaných do pravidelných nálevek, jsou opravdu dekorativní. V dobrých podmínkách se však někdy až nepříjemně rozšiřuje podzemními odenky.
Z kvetoucích rostlin jsou dobře použitelné různé sorty astilbe (do nevápenné půdy) a funkie (Hosta ), jejíž odrůdy s modravým lis
tem zvlášť pěkně doplňují žlutě kvetoucí lilie. Ze dřevin se mezi lilie hodí jen ty, které nemají daleko rozprostřený kořenový systém a které samozřejmě nedorůstají příliš velkých rozměrů. Lilie nemohou a také nebudou s agresivními dřevinami bojovat. Musíme počítat i s tím, že při přesazování lilií se dřeviny nesmějí poškodit.
Z listnáčů můžeme mezi trsy lilií použít časně kvetoucí příjemně vonný lýkovec (Daphne mezereum), dále listem ozdobný, drobný Acer palmatum, zvláště jeho formu dissectum s jemně stříhanými listy, případně i v červenolisté podobě, jemný bíle kvetoucí keřík trojpuk (Deutzia gracilis) a z neopadavých často ne dost doceňovaný Buxus (zásadně nezastřihovaný) a do rašelinných půd kalmie a rhododendrony, které mají zvlášť malý kořenový bal a žádné okolní rostlině tak nekonkurují — na druhé straně však značně stíní. V některých případech můžeme mezi dostatečně vzdálené trsy lilií vysadit i skalníky (Cotoneaster sp.), vždy je však musíme
udržovat v přijatelné velikosti, už proto, že pod rozkleslými velkými keři nemůžeme nic vysazovat, ani zpracovávat půdu.
Z jehličnanů se jako kontrastní rostliny hodí sloupovité jalovce (Juniperus communis), horizontálně rozložené chvojky (Juniperus sabina) a pomalu rostoucí tisy. Ty ovšem se už spíše hodí do skupiny rostlin používaných jako pozadí k výsadbám lilií, spolu s keřovými borovicemi, klečí (Pinus montana) a smrky. U borovic a smrků je podmínkou, že jsou zavětvené až k zemi. U smrků však nesmíme zapomínat, na jejich mělce uložené kořeny, zasahující až do širokého okolí. Zde obvykle přisazujeme lilie ke starším koniferám.
Velmi vkusné pozadí nám vytvoří i pnoucí rostliny, poskytneme-li jim vhodnou oporu. Neutrální tmavou kulisou může být břečťan (Hedera helix), pnoucí se po konstrukci nebo i plotě a naopak kvetoucí, barevně kontrastní pozadí získáme použitím velkokvětých klematisů, které, stejně jako lilie, potřebují výživnou, hluboce zpracovanou půdou a v létě dostatek vláhy.
