Zatím co zima bude ještě v plné síle a i vrabci se budou zimomřivě choulit kdesi pod zárubní, bude se na zahrádce, třeba ještě zapadané sněhem, chystat k rozkvetení první květina — čemeřice černá – Helleborus niger. Kolik radostí přinese její nijak nápadný květ, objevující se často ve sněhu, při mírnější zimě i kolem vánoc. Na radosti z jejích květů nemůže nic změnit ani skutečnost, že čemeřice je považována za rostlinu jedovatou, jejíž jméno „Helleborus“ v řečtině znamená „byvše požita, zabíjí“. Starověcí lékaři ji doporučovali proti svéhlavosti i proti šílenství a Hypokrates doporučoval šíleným pít mléko koz, které spásaly čemeřici. Svůj úděl měla čemeřice i ve starém travičství, kdy se z ní vyráběly jedovaté nápoje, obsahující dvě velmi jedovaté látky, helleborin a helleborein. Také kouzelnou moc připisovali ve středověku čemeřici a tak tehdejší krasavice nosily u sebe kořen čemeřice, aby si zachovaly věčné mládí.
Čemeřice má asi dvacet druhů a jejich raný květ je vítaným zdrojem lahody vyhladovělému hmyzu, který se nemůže dočkat jara a který vděčně navštíví i včely, jež vylákalo k proletu šálivé teplo zimního slunce. Je tedy ideální pro osázení jarních truhlíků. Po odkvětu zůstávají ještě dlouho květní lístky a semeníky se přemění v několik měchýřků, z nichž semena klíčí značně nepravidelně a pomalu. Proto množíme čemeřici dělením kořenů, a to hlavně na podzim. Má ráda polostín a je vděčna i za vápencový podklad.
V každém případě je čemeřice květinou nejen velmi milou a vzácnou, ale tím, že se krásou svého květu dovede prosadit i v době, kdy ostatní květiny ještě čekají na jaro, i květinou velmi lákavou a proto se s ní často setkáváme na zahrádkách všech náročných milovníků květin
