Lilie patří mezi cibulové rostliny, ale tvoří mezi nimi skupinu se zvláštními vlastnostmi. Většina u nás pěstovaných cibulových rostlin, jako jsou tulipány , hyacinty atd., konci v létě úplně svou vegetaci, tj. ztrácí nejenom nadzemní části rostliny, ale i kořeny naspodu cibule. Lilii sice zasýchá květný stvol, ale kořeny zůstávají stále v růstu. Dosavadní neúspěchy s pěstováním lilií byly zaviněny z největší části tím, že lilie měly bud zaschlé anebo, lilie dovážené z Japonska, zkrácené kořeny. Taková lilie sice vykvetla ze zásob v cibuli, ale následkem ztráty spodních kořenů se vyčerpala, uhynula a to bylo příčinou nedůvěry k pěstování lilií.
Cibulové rostliny mají pravidelně ochrannou slupku, která je chrání před mechanickým poškozením. Cibule lilie se skládá z více méně volných dužnatých šupin, bez jakékoli ochrany. Proto se snadno poškodí, poraní a ránou, vniká do slupek botrytida, která může cibuli úplně zničit. Proto při dobývám cibulí musíme s nimi zacházet opatrně, abychom je nepoškodili a abychom rovněž kořeny získali pokud možno celé, nezraněné a nepotrhané.
Po dobytí cibule pokud možno hned opět vysazujeme, aby kořeny nezaschly. Není-li to možné, uložíme cibule do vrchovištní, vláknité rašeliny, kterou udržujeme v mírně vlhkém stavu, aby kořeny mohly pokračovat v růstu. Toto ukládání je důležité, zejména když cibule dobýváme na podzim a teprve na jaře máme možnost je znovu vysadit. Takto založené cibule ukládáme, chceme-li vysazovat až na jaře, do chladné místnosti.
Lilie pocházejí z různých půdních a klimatických podmínek. Zkušenosti však ukázaly, že se dovedou dobře přizpůsobit našim normálním, zahradním půdám, jestliže se půda dobře připraví. Hlavní zásadou je, aby pozemek, na kterém je budeme vysazovat, byl odvodněn, spodní voda nesmí dosahovat do výše, v níž budou mít lilie kořeny. Lilie sice nemá ráda stálé sucho, poněvadž, jak bylo řečeno výše, její kořeny stále rostou, ale nesnáší také mokře v obvodu kořenů. Půda tedy musí být přiměřeně vlhká, ale musí umožňovat přístup vzduchu do obvodu kořenů, tedy musí být drobtovitá, humózní. Písčité půdy příliš prosýchají a udrží málo živin pro rostlinu. Proto je musíme zlepšit humusem. Jinak můžeme v zásadě říci, že lilie dobře rostou všude, kde jsou dobré úspěchy s pěstováním brambor. Liliím neškodí ani těžké, jílovité půdy, jsou-li vydrenážované a rozrušuje-li se škraloup na povrchu půdy, aby do půdy mohl vnikat vzduch.
Pěstování lilií
Lilie milují mírně kyselou půdu. Přitom však většina druhů vyžaduje obsah vápna v půdě. Kyselost půdy zvyšuje jednak dešťová voda a jednak organické látky při svém rozkladu. Organické látky a tedy zvyšování kyselosti v půdě získáme, kromě jiného, mulchováním, k čemuž jako nejvhodnější je rašelina. Rašelina je stejně důležitá i k jinému účelu. Některé druhy lilií tvoří kromě kořenů pod cibulí i lodyžní kořeny těsně nad vrcholem cibule. Abychom zabránili zasychání těchto lodyžních kořenů, mulchujeme a kromě toho na záhon vysazujeme lilie tak, aby povrch půdy byl zastíněn jinými vytrvalými rostlinami. Mnohému zahrádkáři se bude zdát obtížné zajišťovat pro lilie potřebnou kyselost půdy. Bude-li však dodržovat výše uvedenou zásadu, zejména mulchování rašelinou, bude problém přiměřené kyselosti půdy zásadně vyřešen. Kyselost půdy můžeme také zvyšovat mírným přihnojováním hnojivý, která obsahují síru, jako síran amonný, síran draselný anebo i slabým roztokem superfosfátu.
Liliové cibule vysazujeme pokud možno nejdříve na podzim, aby do zimy, do zámrzu, ještě dobře zakořenily. Někdy ovšem z různých příčin nelze na podzim vysadit lilie na ta místa, kde je hodláme pěstovat. V tom případě, jak již bylo minulé řečeno,můžeme cibule přezimovat v rašelině anebo liliové cibule nasázíme do lehké zahradní země do květináčů. Cibule sázíme v květináči co možno nejhlouběji. Od starého způsobu, kdy se květináč plnil jen do výše špičky cibule, se dnes již upouští i při rychlení lilií, poněvadž dosypáváním země po vyrašení stvolů je více práce, která kulturu zdražuje a je zbytečná Květináče naplníme normálně lehkou zemí, ale důležité je, že se v prostředku květináče, tam, kde bude rašit stvol, zem vůbec nesmí přimáčknout, musí zůstat kyprá. Takto hrnkované cibule lilií umístíme přes zimu v chladné místnosti, třeba ve sklepě, anebo ve studeném pařeništi, které má dobrou krytinu, aby zem nepromrzla. Jakmile to na jaře počasí dovolí, ihned vysadíme lilie z květináčů i s kořenovým bálem na trvalé místo do zahrady. Je dobře hmkovat také liliové cibule, které jsme obdrželi v časném jaru, kdy je zem na záhoně ještě zamrzlá, takže není možno sázet přímo ven. Takové lilie pak můžeme vysazovat i do větších nádob na terasy nebo do předzahrádek.
O hloubce sázení jsou mezi pěstiteli různé dohady. Není možno dát nějaký jednotný předpis. Především ve všech zahrádkách nejsou stejné půdy. V těžších půdách, které tak hluboko nepromrzají, můžeme sázet mělčeji, kdežto v lehkých, písčitých půdách musíme sázet hlouběji. Pro hloubku sázení je také rozhodující druh lilie. Lilie, které tvoří pouze kořeny naspodu cibule, můžeme sázet mělčeji, kdežto lilie, jejichž hlavní výživa je z kořenů lodyžních nad vrchoiem cibule, musíme sázet poněkud hlouběji. Rozhoduje také velikost cibule.
Mladé, malé cibule vysazujeme tak, že špička cibule je asi 5—8 cm pod povrchem půdy, velké cibule sázíme do větší hloubky, tak, aby špička cibule byla 10—13 cm pod povrchem půdy. Příliš hluboké sázení je nevhodné, protože lilie, aby vytvořila stvol, potřebuje dlouhou dobu, než proroste zemí, tím spotřebuje mnoho rezervních látek a sama má nedostatečnou asimilační výživu, poněvadž její růst na světle se podstatně zkrátí. Taková lilie se snaží především vytvořit novou cibuli ve vyšší vrstvě půdy nad starou cibulí, v hloubce, která je optimální pro její zdárný růst. To má nepříznivý vliv na kvetení.
Pěstování lilií v nádobách
Někteří zahrádkáři mají velmi dobré způsoby pěstování lilií. Jedním z nich je, jak by se mohlo říci, „hrnkování ve volné půdě“. Podle druhů a podle půdy vyhloubí jamky asi 30 cm hluboké. Do nich dají kyprou zeminu dobré, drobtovité struktury (nejlepší drobtovitou strukturu má zem z krtiny). Zem do jamky dáme tak hluboko, aby špička cibule byla v těch 10—13 cm pod povrchem. Šířka díry se řídí velikostí cibule. Při sázení se opět řídíme tím, co bylo řečeno při sázení do květináčů. Po stranách jamky sice nasypanou zeminu přimáčkneme, ale uprostřed musí zůstat kyprá. S kořeny zacházíme velmi opatrně, abychom je nepoškodili a rovnoměrně je rozložíme. Navrch je dobře přidat ještě vrstvičku rašeliny, aby půda, zejména u druhů které tvoří nadlodyžní kořínky, nepřesychala.
Chybu dělají někteří zahrádkáři tím, že obvod jamky na ochranu cibule před slimáky, drátovci a podobnými škůdci, vystýlají vrstvou písku. To je nebezpečné zvlášť v těžkých půdách. Dešťová voda se pískem vsakuje na dno jamky a místo, aby písek vytvořil v těžké půdě drenáž, vytvoří se tam nádržka na stagnující vodu, a to, jak již bylo dříve řečeno, je nej větší nebezpečí pro kořeny cibulí lilií.
Zjistíme-li, že kořeny lilií zahnívají, zahnilé části odstraníme, poněvadž hniloba by se mohla rozšířit na celou cibuli. Očištěné kořeny lilií zaprášíme dřevěným uhlím anebo nějakým mořidlem. Dělá se to tak, že mořidlo dáme do papírového sáčku, do toho dáme cibuli a chvilku sáčkem tře-peme a tím se poraněné kořeny obalí dezinfekčním prostředkem.Do půdy K liliím nedáváme nikdy čerstvý hnůj, ale můžeme přidávat průmyslová hnojiva.
