Zcela bez nadsázky lze říci, že pravým pokladem mezi vytrvalými rostlinami, zejména na polostinných místech v zahradách a v dostatečně vlhkých půdách, jsou skromné a neobyčejně vytrvalé bohyšky, botanicky nazývané Hosta, více známé pod dříve hojněji používaným jménem Funkia.
Bohyšky patří do čeledi rostlin liliovitých, jsou to pereny, které se pěstují hlavně pro pěkné, dekorativní listy, třebaže některé z nich mají i velmi pohledné a vonné květy. Rostliny mají krátký, silný oddenek, z něhož vyrůstají široce kopinaté, až vej čité listy, které se plynule zužují v dlouhý řapík. Listy mají několik rýhovitých, podélných nervů, jsou dost křehké, svěže zelené, u některých druhů též sivě ojíněné, nebo bíle či žlutě panašované. Z bohatých trsů početných listů vyrůstají štíhlé stonky, nesoucí hrozen šesticípých, zvonkovitých, mírně převislých květů s dlouhou trubkou. Plody jsou tobolky s černými šupinovitými semeny.
Asi 40 příodních druhů bohyšék roste v Číně, Japonsku a Koreji. Mnoho kulturních forem a kříženců, které byly pěstovány převážně v japonských zahradách, byla dovezena před více než sto lety do Evropy, kde byly a dosud jsou rozšiřovány a uváděny v cenících pod nejrůznějšími jmény. Snad u žádného jiného rostlinného rodu není takový zmatek v pojmenování jednotlivých výpěstků, jako právě u bohyšek. Známý německý šlechtitel a autor četných zahradnických knih Karl Foerster rozděluje bohyšky podle barvy listů do čtyř skupin, a to na funkie s modrým, zeleným, zeleno- bílým a žlutobílým olistěním. Karl Foerster má také nej větší zásluhu na německém pojmenování různých druhů bohyšek.
Ve své vlasti patří bohyšky již k dávno pěstovaným a velmi oblíbeným rostlinám, které byly pojme¬novány k poctě N. T. Hosta (1761— 1834), vídeňského lékaře a botanika a v druhém případě Ch. H. Funka, učitele přírodních věd v Altoně. Jejich nápadné, velmi dekorativní olistění oživuje svým svěžím vzhledem i takové partie zahrádek, zahrad . Jednotlivé druhy a odrůdy se od sebe odlišují různě velkými, rozmanitě zbarvenými, podlouhlými, až srdčitými, nápadně žilkovanými listy a rostliny jsou navíc ozdobné i trychtýřovitě otevřenými, liliovitými květy, které rozkvétají v červenci nebo v srpnu a jsou buď bílé nebo m drofialové, uspořádané ve vzpřímených hroznech. U některých druhů a odrůd, např. u Hosta fortunei a Hosta plantaginea „Grandiflora“ jsou dokonce i velmi pohledné a docela dobře se hodí i k řezu květů.
Pěstování bohyšek
Bohyšky – hosty jsou vpravdě velmi skromné a značně přizpůsobivé trvalky, jejichž osobitá krása, spočívající převážně v působivém olistění, se ukáže v plné kráse hlavně až po několika letech na jednom místě, alespoň v trochu příhodných podmínkách, to znamená ve výživné, humózní a dostatečně vlhké půdě v polostínu. V takových příznivých podmínkách se jim však docela dobře daří i na plném slunci. Čím však mají stanoviště více zastíněné, tím více se spokojují i s chudší a tvrdší půdou. Druhy a odrůdy s listy pestrými vyžadují spíše slunná stanoviště, neboť na slunci jsou jejich listy intenzivněji vybarvené; ve stínu se často stává, že zcela zezelenají. Při vysazování bohyšek musíme dbát na to, abychom je nedávali na vysloveně horká místa na úpal a také do příliš vlhkých míst v hlubokém zastínění. Všeobecně lze říci, že se nejlépe cítí bud mezi stromy, nebo přímo pod stromy a
vyššími keři a také na okrajích větších skupin okrasných dřevin. Znamenitě se uplatňují vysazem v nepříliš velkých skupinách, obvykle ve spojení s dalšími mírné zastínění až polostín milujícími rostlinami, např. zavinutkami (Monarda), čechrávami (Astilbe), náprstniky (Digitalis), některými okrasnými travinami, např. Aira, nebo Luzula a také některými liliemi. Dovedou však oživit i slunná místa v květinových rabatech a také mezi vlhkomilnými rostlinami, zejména na okrajích vodních toků a přírodních vodních nádrží i na zastíněných záhonech podél domovních zdí. V neposlední řadě se velmi dobře uplatňují i u pomníků a hrobů.
Bohyšky jsou vítanými trvalkami všude, kde se cení nápadné, dekorativní olistění. Vysazují se všude, kde je zapotřebí stálá, pohledná dekorace, např. v pravidelně řešených zahradách v sousedství hodnotných dřevin, na dvorcích, nádvořích, u zdí, na rabatech nodél cest i ve smíšených výsadbách peren v kombinaci se štíhlými, vysoce rostoucími druhy. Uplatňují se ovšem i jako rostliny solitérní (samostatně vysazené). nebo v masových výsadbách, např. na vlhkých svazích, na březích potoků, nebo podél cest.
Nejvhodnější dobou pro vysazování bohyšek je časné jaro, tedy ještě před vyrašením listů. Pokud jsou rostliny předpěstovány v květináčích, lze je s úspěchem vysazovat i po celý vegetační rok. Ještě než začneme s vysazováním, důkladně zkypříme půdu a pohnojíme ji dobře vyzrálým kompostem smíchaným s rašelinou, která pomůže rostlinám udržovat potřebnou vláhu.
Na počátku růstového období jim velmi prospějeme, pohnojíme-li ie dobře vyzrálým kompostem a v době před rozkvětem ještě přiměřenou dávkou dusíkatého hnojiva. Stane-li se, že pestrolisté funkie zezelenají, svědčí to zpravidla o příliš výživné půdě a někdy i o přílišném zastínění. V tom případě buď vynecháme alespoň po dobu jednoho reku veškeré přihnojování, nebo je přesadíme na světlejší místo.
Odkvetlým rostlinám odstraníme semeníky ihned po odkvětu, neboť nadbytečná tvorba semen je u těchto rostlin naprosto nežádoucí. Pravost jednotlivých druhů a odrůd zaručuje nouze vegetativní množení, nej častěji dělením trsů v časném jaru každým 3.-4. rokem. Toto dělení však není v žádném případe nutné pro zdárný vývoj rostlin. Rozdělené rostliny, u nichž necháváme vždy alespoň kousek kořenového systému, vysazujeme na záhon v do kypré, přiměřeně vlhké půdy s dostatečným obsahem rašeliny, kde je necháváme na místě po dobu dvou let. Teprve potom je vysazujeme na určená místa.
