Levisie jsou tak torchu mýtické rostliny – svého času byla prakticky v síti tuzemských zahradnictví k nesehnání a byla po ní obrovská poptávka. Každý chtěl vyzkoušet livisii, aniž by znal její nároym a požadavky na pěstování Podle toho to také pak dopadlo- ten kdo měl štěstí, dočkal se i květu, ale většinou již po roce došlo k uhynutí rostliny.
Lewisie patří mezi portulaky (Portulacaceae). Byla objevena botanickou expedicí v roce 1807 v USA ve státě Oregon. Jméno Lewisia dostala podle vůdce této expedice kapitána Lewise. Už tehdy vzbudila v botanických ústavech celého světa mimořádnou pozornost. O něco později byly objeveny ještě další v Yosemite National Parku, a to vždy ve výškách kolem 2000—3000 metrů.
Dosud známe 16 botanicky čistých druhů. Všechno ostatní jsou hybridy vytvořené vysoko v horách samotnou přírodou, neboť žijí skoro vedle sebe, anebo jsou to uměle vypěstovaní kříženci d . Těchto hybrid je úžasné množství a ještě fantastičtější jsou jejich pojmenování, ve kterých je někdy skutečně velmi těžko se vyznat. Velká část se jich pak používá i v okrasných zahradách, a díky své kráse v poslední době i pro pěstování v nádobách – malých alpinich na terasách nebo balkonech.
Pěstování Levisie
Semena lewisie klíčí poměrně snadno a již ve druhém nebo třetím roce mladé rostliny kvetou. V Americe jich roste sto až tisíc pohromadě. Většina z nich sedí na povrchu kamenitého terénu v trhlinách skal, s kořeny bohatě rozvětvenými pod velkými kameny. Nikde na povrchu nevidíme čistou zem, vše je pokryto štěrkem, lesknoucím se slídou. Chceme-li se dostat ke kořenům, musíme odhrabat 5—8 cm kamínků, abychom se dostali na půdu. Ta je skoro písčitá a kamenitá, takže lze říci. že asi jen čtvrtina substrátu je úrodnou zeminou, zcela prostou vápna. Stejně je třeba vědět, že v letních měsících (když odkvetou) jsou velmi dlouho v naprosto suchém počasí a odpočívají. V zimě pak zapadnou vysoko sněhem, který je zmrzlý, takže rostlina je i pak skoro v naprostém suchu. Na jaře, když sníh seide a silně pršívá, lewisie dostane hojně vláhy, která jí už svědčí, protože vodu až do květu potřebuje.Botanicky čistých lewisií známe do dneška 16 a dělí se na tři skupiny :
-
Cotyledon
s bazální, stále zelenou rozetou, většinou v poloze vertikální v nejdokonalejší drenáži. Rozlišují se tvarem listů a výškou květů. Patří jich sem šest:L. cantelovii lehce růžová s tmavými žilkami, list ohraničen ostrými zuby. Dlouhá lodyha a malý květL. columbiana, úzké listy slabě zašpičatělé. Květ střední velikosti, někdy bílý, někdy růžový s žilkamiL. congdonii, list dlouhý zašpičatělý, ne tak masitý jako u ostatních této skupiny, snad největší z lewisií, vysoké lodyhy, květ růžový, v porovnání s její velikostí malýL. cotyledon, list velmi široký, asi jako třetina jeho délky. Zužuje se ke spodu, a je zcela lehce ozuben, málokdy nakadeřen. Kvete bíle s karmínovým čárkováním od konce května do srpna. Sem patří var. hecknerii s listem plochým, masitým, 7—14 cm dlouhým. Květ tmavě růžový s růžovými čárkami od konce dubna až do července.
Další variací je howelii s úzkým naondu¬lovaným listem v rozetě kolem 15 až 18 cm široké. Kvete tmavě růžově, někdy broskvově od konce dubna do června. Květ asi 2 cm v průměruL. leana, list jakoby stočen do trubičky, vždy směřuje nahoru, zakončen tupou špičkou, ma hodně květů karmínově purpurových od června do srpna.L. tweedyi má široký, tupě špičatý list, lodyhy nepřevyšují mnoho listy. Dává 1—3 květy, někdy bílé, jindy žluté i růžové, květen—červenec. Je v kultuře jen ztěžka k udržení. V této skupině však má největší květ.
Všechny tyto lewisie jsou stále zelené.
-
Pyarmaea
je skupina, která kvete doma poměrně velmi brzy v horských loučkách. Brzy na jaře vyraší jejich listy, rychle zakvetou a během 14 dnů listy zase zmizí. Sem patří L. brachvcalix s mrkvoví tým, rozvětveným kořenem, list asi 5 cm polotučný zašpičatělý a květy sedí přímo na nich. Jsou bílé, někdy slabě růžové. L. kellogli (vosem i tana) list v rozetě asi jen 5 cm dlouhý zabarvený do červena, mívá jediný květ krémový v červnu nebo červenci. L. nevadensis (bernadina). Listy květy bílé, často se zelenými žilkami v červenci srpnu. L. oppositifolia, listy 6—12 cm, hořejší zelené, spodní bledě. Květ bílý i bledě růžový menší trpaslík mezi lewisiemi, list převyšuje listy, květ silně růžový v červenci až srpnu. L. sierrae, nejmenší trpaslík mezi lewiciemi, list jen 5 cm dlouhý, nizoučké lodyhy, jichž bývá asi tolik co listů, květ bílý s růžovými žilkami v červenci až srpnu. L. tryphylla, v zemi malá kulatá hlízka, list až nahoře na lodyze, asi 13 cm vysoká, květ bílý až růžový od května do srpna.
-
Rediviva
Skupina, která po odkvětu rovněž zatahuje. Krátké listy tvoří bazální rozetu, kořen silný pod zemí horizontálně rozvětvený, květy jsou skoro u země, jsou neobyčejně atraktivní a velké v poměru k velikosti celé rostliny. Ty kvetou poměrně záhy a ještě než se plně otevřou, už jejich listy žloutnou a mizí. Sem patří: L. disepala, všechno na ní je miniaturní, list 5 cm zakulacený květ bílý až růžový od května do července. Velmi řídce k nalezení. L. maguirei, list pod 5 cm s malým kvítkem bělo růžovým .Objevena teprve nedávno v Nevadě. I tam je neobyčejně řídce k nalezení. L. rediviva, list cca 8 cm dlouhý v bohatých chumáčích těsně nad zemí, cca 5 cm dlouhé, květy na lodyze asi 10 cm velké růžové od dubna—června. Její jméno je odvozeno od „znounarozená“ bud proto, že zatahuje a znovu na jaře se objevuje anebo proto, že kdysi byla poslána z USA do Kew v Londýně, kde ji uložili v herbáři. Asi teprve po roce ji tam kdosi zasadil a rostlina skutečně vyrostla.
Z této řady botanicky čistých rostlin jsou vhodné jen některé pro pěstování a jsou skutečně pravými klenoty, které každého okouzlí. Z nich nutno ale vyjmout následujících 7, které lze pěstovat jen ve studených sklenicích, jsou to: congdonii, disepala, maguirei, nevadensis, oppositifolia. sierrae a triphylla.
Důležité je, na kterou světovou stranu budeme livise orientovat. Rediviva má dostat plné slunce, kdežto ostatní jen slunce dopolední, asi do 10 hodin. Daří se jim tam dobře. Sedí v trhlinách mezi většími kameny a všechno je vyplněno směsí: třetina písčitohlinité zeminy, třetina bu- kovky a třetina kamenčitého říčního písku. Všechno přísně bez stopy vápna. Stěna za nimi a pod nimi je drenážována kamenitou drtí až zcela pod zem. V žádném případě se tam nesmí držet voda. Jakmile odkvetou, dáme přes ně skleněné desky, jakousi střechu, aby dešťová voda daleko odtékala. To je výhodné udělat již v srpnu, kdy bývají lijáky.
