Když zazáří na okrajích lesnatých strání a horských, zejména vápencových úbočích, lilákově modré květy hořce brvitého (Gentiana ciliata) a ve Vysokých Tatrách rozkvetou bledě modré květy hořce zimního (G. jrigida), nemůžeme již pochybovat o tom, že se chýlí léto ke konci. Postupné a téměř nepřetržité květenství různých druhů hořců řadí tyto květiny k nejpoutavějším skalničkám a jejich květy nás provázejí až dlouho do podzimu. Krása letních hořců vrcholí v květeeh hořců asijských, patřících do druhé skupiny hořců (Pneumonathe), jejíž jeden představitel, i u nás vzácně rostoucí hořepník (G. pneumonathe), se vyskytuje na vlhčích, rašelinných lukách. Jak v kultuře, tak i v našich skalkách není příliš vděčný. Zato jeho asijští příbuzní, bohatě kvetoucí poměrně velkými květy ve shlucích, rostou i u nás velmi dobře, ať již jde o altajský hořec sedmiklanný (G. septemfida), nebo jeho odrůdy či křížence, jež jsou si vzrůstem i květem dost podobní a jejichž květenství končí zároveň s přicházejícím podzimem.
Tím ale květenství všech hořců nekončí, naopak nastává čas, kdy rozkvétají v našich skalkách poslední pozdravy horkého léta z daleké Číny, vpravdě nejkrásnější hořce, vzhledem snad trochu exotické a také u nás dosud málo známé. A není ani divu. vždyť, byly v přírodě objevovány postupně v jihozápadní Číně v severozápadní části pohoří Junanu britským sběratelem Forrestem, např. Gentiana sinoornata , jenž byl dovezen do Evropy a vysazen ve větším množství v září a říjnu k nejoblíbenějším partiím květin pozdního podzimu. Gentiana sinoornata se vyznačuje poléhavým vzrůstem a úzkými, sytě zelenými, trávě podobnými lístky, za kterými se často tvoří samostatné mladé rostlinky, které ve styku se zemí hned koření. Na koncích 12—15 cm vysokých výhonků se nesou asi 6 cm velké, kobaltově modré květy, bo¬hatě nasazené. Kalichy květů jsou vně žlutavě zelené a mají pět nafialovělých pruhů.
V tak pokročilé roční době jsou to květy skutečně okouzlující, zejména tam. kde se rostlinám dobře daří. Vždy tomu tak není. Vždyť ani v literatuře nejsou od-borníci jednotní v názorech na jejich kulturu a požadavky. Někteří autoři vychvalují jejich odolnost, jiní opět varují před jejich choulostivostí. Je však jisté, že u nás, zvláště v podhorských oblastech, na nevápenných půdách, sice těžších, třeba i poněkud humózních, avšak vždy dobře propustných, majících slabý sklon ke kyselosti, jsou velmi živelné, zdravé a dobře rostou i kvetou. Vždyť již jejich vlastnost, že tvoří v úžlabí listů nové rostlinky, jež samy zakořeňují, svědčí o jejich neobyčejné vitalitě.
Skupina hořců frigidae má ještě několik odrůd, sice velmi krásných, avšak u nás jen zřídka pěstovaných. Předešlé odrůdě velmi podobný, rovněž čínského původu je hořec Farrerův (G. farreri). Podobá se mu jak vzrůstem, tak i květy, jež jsou však o něco ranější a světlejší. Pochází z Tibetu a byl objeven roku 1914 v poměrně velmi vysoké poloze. Na rozdíl od G. sinoornata jej lze množit i semenem. Křížením obou těchto odrůd byla vypěstována velmi pěkná hybrida Gentiana macauleyi 5 květy poněkud většími, velmi podobnými G. farreri, trochu tmavšími, kvetoucími v září a říjnu. Tento hořec lze množit dělením trsů, nebo řízky. Za společníky jim vybereme takové rostliny, jež jim budou vyhovovat jak vzrůstem, tak i barvou a kterým budou vyhovovat i půdní podmínky. Protože ale jsou tyto hořce velmi krásné, bude dost těžké vybrat jim rovnocenné partnery. Je sice možné uvádět některé rostliny, vhodné do jejich sousedství, jako to uvádí alpinářská literatura, avšak pak nacházíme v různých podmínkách stále stejné obrazy, nevyjad¬řující tvůrčí schopnosti pěstitele.
Pěstování hořců na předzahrádkách a skalkách
Všem těmto „králům hor“, jak hořcům také říkáme, vyhovuje zejména v teplejších oblastech umísitění na úpatí pod vyšší stěnou, jež je chrání před slunečním úpalem, tedy místo chladnější, ale ne zastíněné. Hořce se nespokojí s univerzální zemí, jež vyhovuje většině skalniček, nýbrž musíme pro ně, ovšem podle potřeby, připravit jakési zemní koktejly, jejichž základem je vazká, nejlépe hlinitá půda s obsahem jílu a také humusu, jehož množství řídíme jednotlivými druhy.
Zásadně jim však nevyhovuje žádná čerstvě vyhnojená půda. Některé z hořců rostou na vápenných podkladech (G acaulis var. Clusii), jiné opět vyžadují půdy mírně kyse¬é. Humus jim můžeme dodat v podobě rašeliny, nebo povrchové země
z borového lesa, prostoupeného listnáči. Vždy však neopomeneme přidat trochu hrubšího písku, aby byla propustná. Taková zem uchovává vláhu, nekysne. Půdy musí být propustné a vzdušné.
