Hořec je vytrvalá trvalka – skalnička, která se používá už po léta k osázení skalek, malých zahrádek nebo kamnneých koryt a větších nádob. Nádherné modré zvonce Centiana acaulis otočené dychtivě proti slunci svým vyzývavým postojem jako by k sobě chtěly přilákat co nejvíce včel, dělají na našich skalkách z jara nej větší okrasu. Je nutné jim připravit pečlivě stanoviště, tzn. drenáž z drobně rozbitých cihel, tašek nebo kořenáčů asi 5—8 cm vysokou, která má tu výhodu, že do sebe nasaje a udržuje určité množství vody a přebytek propouští. Půdu použijeme ve složení jedna třetina drtě a dvě třetiny směsi jílovité půdy listovky a trochu rašeliny. Stanoviště na slunci až v polostínu. Pokud je sázíme v nádobách, volíme větší velikosti truhlíků či koryt, a nikdy nezapomeneme na drenáž – hořec nesnáší přemokření. Kombinovat je můžeme s jinými druhy skalniček – napříkald nízských aster nebo nenáročných netřesků. Kvetenství, pokud je rosltina v dobré kondici, je velmi intenzivní, a i když hořec nepatří mezi trvalky kvetoucí celé léto, je škoda jej do nádob nevysadit.
- Gentiana kluisii vyžaduje stejné podmínky s výjimkou složení půdy, která musí obsahovat vápno. Roste na Malé Fatře a Belanských Tatrách. Gentiana pneudonanthe je naše domácí rostlina rostoucí na vlhčích rašelinných půdách. Gentiana olivierii, septenfida, lago dechiana, parryi jsou hořce kvetoucí v létě na poléhavých až stojatých lodyhách, obalených na konci bohatě květy.Stanoviště pro hořec zvolíme na slunci až polostínu, s půdou složenou z jedné třetiny hlinité drnovky, jedné třetiny listovky a jedné třetiny kamenné drtě.
- Gentiana luthea je rostlina 50—150 cm vysoká vhodná do větších skalek na vlhčí stanoviště, stejně jako Gentiana punctata vysoká 30—50 cm s květy žlutými, hnědě tečkovanými. U nás roste ve Vysokých Tatrách. V nižších polohách še velmi obtížně pěstuje. Oba druhy vyžadují půdu hlinitou s hrubou drtí v poměrně silné vrstvě, protože mají dlouhé kulovité kořeny.
- Gentiana frigida je domácí ve Vysokých Tatrách. Kvete žlutozeleně, přisedle. V nížinách se pěstuje velmi obtížně. Pěstuji jej ve směsi dvě třetiny žulové drtě, jedna šes¬tina listovky a jedna šestina vysokohorské zetlelé rašeliny, stanoviště ve stínu, mírně vlhké. Ochotně tvoří klíčivá semena
- Gentiana farrerii, ornata a jejich kříženec sinoornata pěstuji v půdě složené z jedné třetiny drtě, jedné třetiny staré listovky a jedné třetiny zatlelé horské rašeliny, na mírně vlhkém stanovišti v polostínu. Původ těchto rostlin je v Himálajích. Kvetou na podzim takřka až do mrazů nádhernými zvláštně zbarvenými modrými velkými květy.
Rostou-li tyto druhy v dobrých podmínkách, hříží se a zakořeňují hořce samy bez naší pomoci. Někdy jim pomůžeme tak, že výhony zaháčkujeme a zasypeme zemí v místech, kde jsou první postranní výhony, v těchto místech nejlépe koření. Tyto druhy a Gentiana acaulis, angustifolia množíme též dělením. Gentiava farerii, sinoornata a ornata na jaře hned po vyrašení, ostatní hned po odkvětu. V nižších polohách musíme bezlodyžné hořce přinucovat ke květenství tak, že po odkvětu oddělíme nové výhony s kořenovou částí pokud jí mají a rostliny prosypeme zemí. Oddělené části zasadíme zvlášť a tím získáme další rostliny, které kvetou obvykle hůře než semenáče.
