Jméno hořec je v alpínkářském světě pojem nejen pro začátečníky nebo milovníky horské květeny, ale i pro vyspělé skalničkáře, jimž na bízí příroda mnohé druhy, jejichž pěstování v našich klimatických pod mínkách patří k nevšedním úspě chům. A bez nadsázky lze říci, že právě kouzelný vzhled těchto hořců přivábil mnohého zahrádkáře do řad obdivovatelů a pěstitelů skalniček.
Rod hořců se dělí na několik skupin a má více než 800 různých druhů, které rostou téměř po celém světě.
Mluví-li se o hořcích, vybaví se každému pěstiteli nejdříve nejznámější a nejčastěji pěstovaný druh, hořec bezlodyžný, Gentiana acaulis. Tento hořec dorůstá pouze asi 8 až 10 cm, rozkvétá v květnu nápadně velkými, sytě modrými zvonkovitými květy. Růžencovitě uspořádané listy tvoří ploché polštáře, které dosahují značných rozměrů. Hořec bezlodyžný nejlépe prospívá na tako-
vém místě, kde je alespoň přes poledne chráněn před slunečním úpalem. Má rád vlhčí, těžší půdu, nejlépe nehnojenou ornici, promíšenou vápenitou drtí. nebo omítkou s dostatečným obsahem přírodního humusu a písku.
Pěstování hořců jako balkonových rostlin je v našich podmínkách málo obyvklé, ale pokud vybereme správný druh, vhodnou půdu do dostatečně velkých nádob a vhodné trvalky jako sousedy, dokážeme na terase dosáhout zajímavých trvalkových kompozic, zvláště u velkokvětých druhů. Právě modrá barva jejich květů je málo obyvklá, a dokáže oživit každý balkon bebvo terasu
Hořce bezlodyžné vysazujeme ve skalkách např do společnosti lomikámenů, nízkých prvosenek,. dryádek, nízkých ostřic nebo skalkových karafiátů. Hořci bezlodyžnému se do značné míry podobá další druh, Gentiana clusii, který se liší pouze užšími,
šedozelenými listy a blankytně modrými zvonci květů, které nemají uvnitř zelené skvrnky. Tento druh,který je v kultuře již od 16. století, byl pojmenován po slavném botaniku Clusiovi. Je rovněž vápnomilný a má rád humóznější půdu (přírodní humus). Kvete v květnu až červnu.
Další člen této skupiny, hořec úzkolistý, Gentiana amgustifolia, původem z Alp a Pyrenejí, se vyznačuje úzce eliptickými listy, v zahradách dobře roste a ochotně kvete, rovněž v květnu až v červnu, pěknými, až 5 cm dlouhými modrými květy.
Bohatstvím květů, které často Gentiana acaulis vyniká nádherou tmavomodrých květů. opakuje i na podzim, vyniká další hořec, Gentiana dinarica. původem z Bosny a jižních Karpat. Trychýřovitě rozšířené zvonkovité květy jsou tmavě azurově modré. Je to vzrůstný a odolný druh, pravidelně a bohatě kvetoucí, jehož květy se hodí i k řezu do váziček. Poslední z této skupiny, hořec alpský, Gentiana alpina, původem z Alp a Pyrenejí, kvete pěknými tmavě modrými k. ty s bílým jícnem až v červn V přírodě roste ve výši 2000 i metrů nad mořem na prahornúti podkladě. Nemá rád v půdě vápno je značně choulostivý a vhoc’ pouze pro pokročilé skalničkáře.
Do skupiny středně vysokých hořců patří také známý hořec kříža Gentiana cruciata, který se vyznačuje shluky malých modrých, v nazelenalých květů. Kvete v srpn a září. Je velice skromný, daří se mu i na suchých místech; dorůstá výše 20—40 cm.
Gentiana kuroo pochází z Kašmí ru a severozápadního Himálaje. Dorůstá výše 15—25 cm, tvoří řídké růžice úzkých listů a kvete asi 2,5 cm velkými, trychtýřovitými, syté modrými květy, v jícnu zeleně a bíle skvrnitými. Rozkvétá až v září a říjnu, ochotně a bohatě kvete a jeho květy patří k vítanému oživeni skalky na prahu podzimu. Má rád hlubokou a štěrkovitou půdu. V podzimních skalkách dále rozkvétaj jedny z nejpůvabnějších hořců, které k nám zavítaly až z čínskýd pohoří, k nimž patří předevšín Gentiana sinoornata, hořec s poléhavým vzrůstem a úzkými, sytě ze lenými, trávovitými lístky, kíerj přináší na koncích svých 12—15 a dlouhých výhonků asi 6 cm velké kobaltově modré kvety, bohatě sazené na bujně rostoucích rost nách. Kalichy květů jsou vně žlutavě zelené a nesou 5 nafialovělýc pruhů. Květy tohoto hořce j v tak pokročilé roční době skutečně okouzlující. Tomuto hořci se ne lépe daří na nevápenných půdách třeba i těžších, ale vždy dostatečně humózních, dokonale propustnýc se slabým sklonem ke kyselosti.
