Lidé škodí tulipánům nejvíce tím, že je pěstují stále na stejném místě a tím je zeslabují a vystavují nákazám. Správné je v červenci, když rostliny „zatáhly“ a jejich listy zaschly, je z půdy vyjmout, pozvolna cibule sušit a po velikostním a zdravotním roztříděni je v září až říjnu vysázet na jiné místo.
Tvorbě cibulí neprospívá, nechají- li se tulipány úplně odkvést. Květy mají být odtrhány než jejich květní plátky začnou opadávat.
Nemoci tulipánů
Že při tom dobrý pěstitel myslí na vydatnou všestrannou výživu rostlin, je samozřejmé. Víc než člověk mohou tulipány ohrozit choroby. Tři jsou ty hlavní — pokud jde o tulipány venkovní. Jedna z nich je virosa, napadající převážně tulipány. Je to virová pe¬strost. Dříve, než bylo poznáno, co je její pravou příčinou, říkalo se takovým tulipánům „rembrandty“, poněvadž již v době Rembrandtově se hojně malovávaly. Snadno se pozná, je-li onemocnění pokročilé. Někdy (např. u červenokvětých soret) jen nesnadno. Na listech jsou podélné světlejší proužky a čárky, na květech nepravidelné světlé až bílé nebo i tmavší proužky, úsečky apod. Z počátku, při lehkém onemocnění, se takové bizarní zbarvení leckdy považuje za pěkné. Pěkné ale není, poněvadž onemocnění je během několika let těžší a květy jsou špatně vyvinuté, znetvořené. Podstatného rozdílu mezi jednotlivými skupinami soret není. Některé jsou ovšem napadány více, u jiných se první příznaky špatně poznávají, např. u překrásných “papoušků”. Choroba se přenáší mechanicky např. třením listů o list, mšicemi. Snadno se choroba přenese roubováním listů. Šťávou se přenáší snadno na mladé rostliny, u starších je zřídka, takže při uštipování květů je nebezpečí přenosu malé. Semenem se choroba nepřenáší. Na potomstvo se při množení cibulemi přenáší téměř pravidelně. Léčit onemocnělé tulipány se dosud nezdařilo. Jediná správná a účinná obrana je preventivní: jakmile poznáme toto ochuravění u některé rostliny, vytrhneme ji i s cibulkami a zničíme (nekompostovat!). Jde o chorobu zákeřnou, která už mnohým pěstitelům tulipánů pokazila radost. Tím spíše, že jsou přísná opatření proti ní na místě, poněvadž bývá i latentní, skrytá (virové partikly isou někdy nalézány i v rostlinách zcela bezpříznakých).
Druhá je také virosa. U tulipánů se projevuje bělavými a hnědými odumírajícími skvrnami na listech. Jsou-li listy silně napadeny, odumírají, celé rostliny krní a předčasně hynou. Také na cibuli jsou nekrotické skvrny. Poněvadž virus se udržuje v půdě, může být zavlečen snadno ze zahradnictví, kde se často vyskytuje (např. na primulích). i z venkovní polohy (napadá např. fazole). Mšicemi se nepřenáší. Na potomstvo se vždy přenáší cibulemi, pocházejícími z nemocných rostlin. Léčení známo není.Jediná obrana je chorobu nezavléci a vyskytne-li se přece, hned, jakmile onemocnění poznáme, rostlinu i s cibulí a půdou ji obklopující zničit. Vyskytne-li se ochuravění na některém pozemku ve větší míře nepěstujeme na tom pozemku po několik let tulipány a fazole. Blízce příbuzná je možná jiná virosa tulipánů, bílá proužkovitost listů. U nás se také vyskytuje. Pro ni jsou charakteristické bílé odumírající proužky na listech, zakrnělé květy i rostliny. Choroba se přenáší šťávou. Živočišný přenášeč u ní znám není. Obrana je stejná jako proti předchozí chorobě.
Třetí choroba je houbovitá (mykosa). Působí ji plíseň tulipánová (Botrytis tulipae), příbuzná známé, méně přísně parasitické až polocizopasné plísni šedé (Botrytis cinerea). Je u nás zahrádkářům nejméně známá, ale někdy nejvýše škodlivá, zvláště jde-li o půdy těžké, pozemky vlhčí, mokré roky a náchylné sorty. Lehčeji napadené rostliny mají šedohnědé až černavé skvrny na jaře, obvykle na prvním až druhém listu, který v místě skvrny odumírá a kroutí se. Na skvrně je šedavý plodonosný porost houby. Její spory jsou unášeny větrem, na listech a květních plátcích vyklíčí, klíční vlákénko prorůstá do listů a květních plátků, na nichž vznikají drobné vejčité hnědé skvrnky, později splývající, list z části i odumírá, květ je znehodnocen. Též na stonku, je-li napaden, vznikají propadlá tmavá někdy plodo nosným obrostem pokrytá místa pletiva. Spoiy houby napadají i do půdy, podhoubí z nich prorůstá pod vrchní obaly cibule a tam, (hlavně pod vrcholem) vytváří černé, semenům maku podobné shluky podhoubí (sklerocia). Vlákna houby zamořují půdu. Při silném zamoření cibule v povrchových částech cibulových listů během zimy a v předjaří hnědnou, hnijí a rostliny nevzejdou. Jde o úpornou chorobu a boj proti ní je složitý. Předně dodržujeme střídavý osevní postup. Na stejný pozemek nemají přijít tulipány častěji než za 3—4 roky. Na půdách těžších a vlhčích je nebezpečí z napadení plísní větší než v lehčích a sušších půdách. Před vysázením na podzim cibule prohlížíme. Zjistíme-li černá, makovým semenům podobná sklerocia pod suknicí, napadené cibule zničíme (moření mnoho nepomáhá). Jakmile na jaře (brzo po vzejití, ale rozhodně ještě dlouho před kvétem) zjisííme plísní napadené rostliny (velké skvrny na listech, jež se kroutí), opatrně cibule vyjmeme i s půdou a zničíme je. V Holandsku (aby se spory 7 nerozprašovaly) poklopují takové rostliny na poli květináčem a vyjmou je až po celé sklizni ostatních cibulí. Na záhonu musí být čisto! Nelze trpět opadané korunní plátky apod. Mohly by být živnou půdou pro plíseň. Je-li jen malé podezření z napadení plísní, hned důkladně a opakovaně stříkáme tulipány měďnatým přípravkem Kuprikol (přídavek klihové galerty zvyšuje přilnavost a tím i účinnost postřikové látky). Postřik opakujeme i po květu, kdy již listy zasychají.
