V mnohých zahrádkách venkovských chaloupek rostou ještě nyní květiny, jež jsme znali v dětství – květiny našich babiček. Jak jsme je obdivovali a jak půvabná byla ta změť barev a vůní. I u nás byly na babiččině zahrádce téměř všechny kytky- stolisté růže, orlíčky, zvonky, hvozdíky, boží dřevec, sléz, pivoňky, maří list, měsíčky. Nadto ještě spousta oranžových lilií, satorka, balšám, kaliny, srdíčka a klokoč, který dnes už najdete asi jen v botanické zahradě, chcete-li si někdy zavzpomínat anebo ukázat dětem jeho plody v nafouklém obalu, které byly používány na zhotovování růženců, a ještě mnohé jiné.
Všechny tyto kytky jsou půvabné a milé a jistě by neškodilo, kdyby byly aspoň u některých zahradníků k dostání. Našly by zase své odběratele a myslím, že by jich nebylo málo. A pro jejich nenáročnost a půvab rádi jim kousek toho místa věnujeme, Ostatně i když sazenici nebo semeno některé z nich těžce naleznete u odborníka pěstitele (sháním na př. již několik let beznadějně semínko satorky), přece jen časem na toulkách po horách i v rovinách sem tam nějakou najdete a jste-li skutečně správný zahrádkář, jistě vyvinete bezmála diplomatické úsilí, abyste nějaké to semínko ze žádoucí rostliny nebo její odnož či cibulku na majiteli vymámili.
Není to vždy snadné a někdy dá dost starosti, jak potom sazeničku dopravit domů, ale zato, když příštím rokem na naší zahrádce vykvete, těší nás dvojnásob. Opravdu, i když jsou některé z nich nyní vzácné, přece jen jsou časem dosažitelné.
Mnohem hůře seženete však květiny, jež se tehdy pěstovaly za okny nebo v pokoji. Na některé z nich, jako na příklad na droboučké lístky a žluté kvítky pižma, se už sotva pamatuji. Jiné jsou i dnes občas k spatření, jako »ženský vlas« (patří asi mezi saxifragy), »lampionové«, stromkovité begónie, které kromě krásného listu zdobí bohaté laty něžně růžových, vonících květů, které se našim dětským očím zdály být stvořenými za lampionky pro maličké víly. I voskovku ještě někdy uvidíte. Před lety jsme našli v kterémsi zámku jižních Čech dokonce celou jednu zeď ve skleníku porostlou touto starodávnou kytkou. Můj údiv nad tou krásou byl tak opravdový (byla zrovna v plném květu), že když starý pan zahradník jeden rozkvetlý okolík utrhl, uctil mě víc, než kdyby mi byl dal kytku orchidejí, i když se mi první chvíli zdálo utržení tohoto květu bezbožné. Snad víte, že vonné kvítky voskovky, jež se tolik podobají bonbonkům, které se kdysi vyráběly, po odkvětu opadají, ale pahýlek zůstává a rozkvete příštím rokem znovu, takže je škoda zničit jeho mnohaletou krásu.
Ale ted vyjmenuji několik květin, po kterých marně pátrám léta, protože přirozeně z dětství neznám bezpečně jejich správná botanická jména. Na přiklad tehdy téměř v každém okně našeho malého venkovského městečka rostl celkem nepatrný keřík s drobnými špičatými lístky, které intensivně voněly po rozemnutí (spíše nepříjemně). Keřík nikdy nekvetl. Říkalo se mu »kočičí zelí«, prý proto, že neobyčejně příjemně voněl kočkám, které se o něj slastiplně otíraly se spokojeným předením.
Další květinou byla za oknem nebo v pokoji pěstovaná růže s korunkami řídkých plátků barvy narůžovělé, intensivně vonícími. Anebo »Lízinka« (snad malva capensis?).. Jedno celé velké okno vyplňoval jediný rozložený stromek této rostliny s vykrajovanými slézovitými lístky, který se v létě přiděl spoustou růžových kvítků, které měly průměr asi 2 až 2,5 cm. Byla to tehdy rostlina v mém rodišti i okolních městech hodně rozšířená, ale nikde nebyla tak urostlá jako u nás. A dnes ji už nikde nenajdete.
