Ušlechtilé plnokvětě růže nejsou u nás zimovzdorné, protože z mírnějšího pásma podnebního, t. j. z Číny, Persie, Thrakie, kde byly pěstovány již několik Kristem, takže jejich kultura úzce doprovází lidstva.Jejich použití v okrasných zahradách se stalo v průběhu let naprostou samozřejmostí a ve většině dnešních soukromých i veřejných zahrad nějakou tu růži najdete.
Pronikavý obrat a pokrok v pěstování růží způsobil ke konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století přímý dovoz růží indických, čínských a japonských, jejž ve Francii podporovala hlavně císařovna Josefina a slavný botanik Bonplande.
Celý rod růží je zastoupen botanicky asi stem druhů a několika sty kulturních kříženců ušlechtilých. Z původních botanických druhů roste u nás zplaněle asi 25 zimovzdorných šípků, jejichž jedno až dvouleté zakořenělé pruty upotře bujeme jako podnože pro ušlechtilé růže stromkové a semenáče pak pro růže keřové.
Z domácích planých druhů jsou nejznámější na příklad růže šípková (Rosa canina), tvořící známé statné keře na suchých stráních, a z ní byl vypěstován firmou Páv v Lysé nad Labem červený šípek Pávův, který je dnes považován za nejlepší podnož pro keřové i vysoké růže ušlechtilé. Dále nacházíme na pomezích růži sivou (Rosa glauca), růži vinnou či plotní (Rosa rubiginosa), růži horskou (Rosa alpina) a j.
Z cizích druhů, jichž řadu (asi 11 druhů) uvádí ve svých zahradnických spisech již římský spisovatel Plinius, jsou tři druhy prapůvodní, z kterých vznikly křížením nejdůležitější skupiny ušlechtilých růží dnešních. Jsou to:
- Růže galská (Rosa gallica) – růže pižmová (Rosa moschata) a růže indická neboli čínská (Rosa chinensis či indica)
- Z růže gallské vznikla teprve růže syrská (Rosa damascena) a růže stolistá (Rosa centifolia), jež byly přeneseny
Z růže pižmové (Rosa moschata) vznikla skupina ušlechtilých růží zvaná Noisette-hybridy a z růže syrské či turecké povstaly Bengal-hybridy, z nichž pak teprve byly vypěstovány růže remontantní.
Z růže čínské či indické (Rosa chinensis či indici), jež proti mnohokvěté růži syrské má na každé ose pouze po jednom velkém červeném nebo růžovém květu a kvete od jara až do podzimu, bylo vypěstováno celé množství dnešních skupin ušlechtilých růží, zejména křížením s růží žlutou (Rosa foetida), jež má štětinaté ostny a vonné zlatožluté květy.
Celkem vzniklo z růže čínské af již přímo nebo nepřímo osm až devět skupin čili hlavních růžových plemen dnešních, jež bývají uváděny v cenících pod těmito speciálními názvy:
- Čajovky (Rosa chinensis var. odoratissima) tvoří skupinu vysoce ušlechtilých růží, jež vynikají krásnými žlutými vonnými květy, ale mívají často málo pevnou osu. Z hlavních odrůd této skupiny jsou: Maréchal Nill,v Niphetos, M. Cochet a další
- Bengálky či růže měsíční (Rosa chinensis var. semperflorens) s květy bílými nebo růžovými (hlavní zástupce odrůda Hermos)
- Liliputky (Rosa chinensis var. Lawrenceana) s drobnými květy, pročež se hodí hlavně k pěstování v květináčích
- Bourbonky (Rosa Borbonica), vynikající tím, že kvetou bohatě a dlouho do podzimu. Z nejznámějších odrůd jsou na příklad: Souvenir de la Malmaison a Louis Odier.
- Noisetky (Rosa Noisettiana), jež byly vypěstovány kolem roku 1810, vynikají velmi silnou vůní a značnou otužilostí vůči zimě. Z odrůd například Ph. Noisette.
- Remontantky (Rosa hybrida var bifera) povstaly v polovině devatenáctého století křížením růží měsíčních, Bourbon-hybrid a remontující růže syrské. Tato skupina obohatila růžový sortiment hlavně o barvy růžové a červené, jichž byl do té doby nedostatek. Většina odrůd této skupiny se pěstuje dodnes, na přiklad: Fisher et Holmes. Ulrich Brunner fils, Paní Karla Druschki
- Čajohybridy, t. j. kříženci čajovek a růží remontantních, jež vznikly poměrně brzy po remontantkách a tyto jako dosud nejlepši úplně zastínily stejně jako všechny dosavadní skupiny růží ostatních. Vynikají nad ostatní velmi dlouhými poupaty, krásnou stavbou listů květních a bohatou stupnicí odstínů barev. Většina jich také vyniká krásným lesklým kožnatým listem, otužilým proti růžovému padlí, a také celkovou silnější rašivostí. Z odrůd jsou nejznámější: La France, Cis. Augusta Viktoria, Madame Karolina Testout, Ophelia, Columbia, Talisman (z r. 1929) a Geheimrat Duisberg (z r. 1933) mimo jiné.
- Lutea-hybridy jsou nejmladší skupinou ušlechtilých růží, již se podařilo vypěstovali francouzskému pěstiteli Pemet Ducherovi počátkem dvacátého století. Vznikly křížením Rosa lutea — růže žluté s čajohybridami a s růžemi remontantními a obsahují odrůdy vesměs v tónech barev žlutých a žlutočervených. Mají podobné znamenité vlastnosti jako skupina předešlá a jsou také pěstiteli velmi oblíbené. Z hlavních odrůd jsou nejznámější: Madame Eduard Herriot (z r. 1912), Souvenir de Claudius Pernet (z r. 1920) a President Herbert Hoower (z r. 1930).
Vedle těchto nejušlechtilejších skupin velkokvětých pěstuji se ještě některé druhy růží původních druhů, z nichž jsou nejdůležitější:
- Růže mnohokvětá (Rosa multiflora) je základním druhem růží popínavých či oplétaných, jež nesou květy na dlouhých prutech v pyramidálních latách a z nich byly vypěstovány nízké mnohokvěté růže keřové, zvané polyantky. Mnohokvětá růže pochází z Japonska a z Číny a z nejznámějších odrůd jsou na příklad: Crimson Rambler, Hr. Silva Tarouca (růžová a Eva červená) mimo jiné.
- Vedle těchto se pěstují v domácích zahradách také druhy růží s květy poloplnými a s velkými plody k zavařovám, k nimž patří na příklad Rosa rugora — růže Regelova, původem z Kamčatky, a jí podobná
- Rosa pomifera — růže jablíčková, obě jsou vhodné pro živé ploty ke spojování okrasy s užitkem. Mají velké masité jablíčkovité plody, husté trnité větve a polo¬plný červený květ.
- Rosa alba — růže bílá má stejnoměrně ostnité ozdobné větve a plné bílé menší květy v chocholících. Pochází z Malé Asie.
- Rosa Ecé patří k nejkrásnějším růžím s květem jednoduchým v měnivé oranžové barvě.
Poslední čtyři druhy vydrží u nás normální zimy a nemusí se krýti. Ostatní růže ušlechtilé, af už stromkové nebo keřové, musíme na zimu pečlivě přikrýti, neboť při mrazech více než —7°C již zmrzají, jen některé z nich jsou poněkud otužilejší a snesou bez úhony i nad 10° mrazu.
Pěstováni rúží v domácích zahradách a předzahrádkách
Keřové růže, af velkokvété nebo mnohokvěté, zvané polyantky, s květy drobnými vysazujeme na výslunné záhony na vzdálenost asi 35X45 cm nebo 40X50 cm u odrůd vzrostněších, a to nejlépe z jaran v prvé polovině dubna. Vysa- zujeme-li je jako solitéry ao trávníků, vyhloubíme pro ně asi 60 cm široké a 40 cm hluboké jámy, v nichž promícháme ůdu na polovinu kompostem a po vysazení udržujeme olem keřů čisté, bezplevelné mísy, jejichž povrch pokrýváme 3 až 5*cm silnou vrstvou máčené rašeliny, promíchané na polovinu kompostem. Tím současně každoročně přihnojujeme, bráníme tvoření plevelů a škraloupu a šetříme vláhou.
Vysoké či stromkové růže vysazujeme v okrasných zahradách také nejčastěji jako solitéry do trávníku a připravíme jim půdu stejně jako u keřových. Pouze vzdálenost je tu nutná větší, a to v řadách asi na 150 cm až 2 m a řady od sebe na 1 m až 1,5 m. Vysazujeme-ii stromkové růže na souvislé záhony, pak mezi ně vysazujeme růže keřové tak jako by tu byly samotné, to je aby plně zaplňovaly přízemí záhonu.
Kombinované záhony keřových růží s vysokými se zvláště pěkně vyjímají kolem cest v zahradách domácích a v samostatných zahrádkách růžových jsou obvyklé.
Na zimu přikrýváme keřové růže tak, že ke keřům přihrneme okolní půdu do kopečku asi 25 až 30 cm vysokého, aby spodní 3 až 4 poupata byla zakuta. Z jara koncem března nebo počátkem dubna tyto kopečky rozhrneme a provedeme po několika dnech, jakmile výhonky oschnou na keřích ihned řez. Řežeme zásadně krátce, na nejspodnějši 2 až 4 poupata, a starší keře co nejvíce každoročně zmlazujeme. Slabé výhonky zkracujeme jen na 1 až 2 poupata, silnější pak na 3 až 4, aby byly keře odspodu plné a nevybihaly do výšky.
Stromkové růže přikrýváme nejlépe ohýbáním k zemi, kde je přiháčkujeme dřevěnými kolíky a pak pokryjeme korunky záhonovou půdou nebo je přikryjeme na příklad jen bramborovou natí, nebo obalíme suchou trávou a pak obložíme chvojí Posledním způsobem jsme přímo nuceni přikrývati vysoké růže, jsou-li pěstovány v trávníku. Pouze přestárlé stromky, které již nelze ohýbati k zemi, musíme krýti na stojato tak, že korunku nejdříve svážeme, pak ji procpeme senem nebo papíry a obtočíme ji pak několikanásobnou vrstvou novinového a na povrchu vrstvou voskovaného papíru, který chrání proti promokáni Takto přezimují nám růže jen při mírných nebo alespoň normálních zimách, kdežto za mrazových extrémů zmrzají růže kryté na stojato i při nejlepším zabalení. Jen některé zvláště zimě odolné odrůdy ze skupiny luteahybrid a čajohybrid, jako je na příklad odrůda Golaen Emblém a jí podobné, snesou krytí na stojato v každém případě.
Jakmile stromkové růže z jara odkryjeme, necháme je nejdříve několik dní volně ohnuté při zemi, načež je přivážeme ke kůlům, jež mají sahali až do korunky — alespoň dvěma úvazy — lýkem nebo provázkem a hned na nich provedeme rež korunky. Slabé větévky řežeme jen na 1 až 2 očka, prostředně silné na 3 až 4 očka a nejsilnější na 5 až 6 oček. Přestárlé, odspodu prázdné větve vystřihujeme celé, je-li za ně v korunce náhrada, nebo je sesazujeme na některou spodnější větévku mladší. Dbáme přitom, aby korunka nebyla přehoustlá a také pokud možno aby byla stejnoměrná Větévky u spodu zčernalé odstraňujeme celé, zdravé zkracujeme vždy na očko vnější, dobře vyvinuté a nezčernalé.
U růží remontantních či dvakráte kvetoucích musíme provést po prvém odkvětu v červnu ještě řez letní, aby koncem léta mohly bohatě vykvésti po druhé. Přitom třeba dbáti, aby odkvetlé růže na keřích nezačaly tvořiti plody, nebof tím by se zbytečně vysilovaly na úkor květu. Každý odkvetlý květ proto ihned odstřihneme, jakmile počne shazovali korunní plátky, a to tak, aby na krátkých slabých letorostech zůstala jen asi 2 až 3 normální očka v paždí listů, u dlouhých a silných letorostů pak 4 až 6 normálních oček. čím ponecháme u růží oček méně, tím se nám vyvinou výhony silnější s většími květy a korunka se udržuje déle mladší. U krátkých odkvetlých výhonů odřežeme květ vždy alespoň s 1 nebo 2 nejhořejšími listy.
Hnojení růží
Při hnojení růží nejlépe osvědčilo provádět každoročně hnojení plnohodnotným kompostem. Nemáme-li ho, pohnojíme záhony z jara po odkryti a řezu růží superfosfátem 50 až 60 g na 1 m2 a draselnou solí 20 až 40 g na 1 m2 a po mělkém zakopání nebo zarytí těchto bnojiv pokryjeme celý povrch máčenou rašelinou, která v prvém roce vykonává příznivé účinky krycí a po zarytí na podzim pak nahrazuje potřebný humus.
Popínavé růže, které tvoří až přes dva metry dlouhé roční přírůstky, řežeme daleko méně. Zde vystřihujeme starší než tříleté výhony celé a místo nich pak vyvažujeme ke kostrám loubí celé dlouhé pruty jednoleté a dvouleté, jež nejbohatěji kvetou Těmto jednoletým prutům zakracujeme z jara jen špičky a jsou-li velmi tenké a dlouhé, sesazujeme je o čtvrtinu až polovinu jejich celkové délky. Hnojíme je stejně jako ostatní skupiny.
Vysazujme ušlechtilé růže — hlavně ze skupiny lutea a čajohybrid, jež voní a jsou ze všech nejkrásněfší — hlavně kolem hlavní cesty v domácí zahradě a pod okny obytných pokojů, jejich lahodná vůně v době letní nám zpříjemňuje bydlení i pobyt na zahradě.
