Lidé jí říkají topolovka růžová, proskurník nebo také slézová růže. V evropských zahradách se pěstuje již od 16. století, o čemž svědčí četné obrazy starých mistrů. Již ve starověku byly známy její léčivé účinky, neboť odvar z listů se používal jako prostředek proti chronické zácpě. Odtud také odvozujeme latinské pojmenování rostliny (z řeckého althein = léčivý). Dostala se k nám přes Balkánský poloostrov, ale původní vlastí jejího výskytu je Orient a ostrov Kréta. Rod Althaea patří do čeledi Malvaceae (slézovité). Z 25 druhů tohoto rodu je pouze jediný významnou okrasnou rostlinou a to Althaea rosea Cav.
Tyto dvou a víceleté rostliny mají přímou, až přes 2 m vysokou lodyhu, zakončenou dlouhým klasovitým hroznem kvétů. Jednotlivé květy bývají 8—10 cm široké a vyrůstají na krátkých stopečkách v listovém paždí. Listy jsou okrouhle srdčité, dlanitě laločnaté, vroubkované, na dlouhých řapících. Listy i stonky jsou jemně plstnaté. Květy jsou jednoduché, poloplné nebo plné a rozkvétají postupně od spoda nahoru převážně v červenci a srpnu. Vyskytují se v rozličných barvách a barevných tónech od čistě bílé a sírově žluté, přes růžovou, šarlatovou a karmínovou, až po fialově purpurovou a čokoládově hnědou.
Pěstování slézové růže
Je velice robustní a proto se vysazuje v menších skupinkách do pestrého letničkového nebo trvalkového záhonu, vhodná je pro pěstování na předzahradky. Volíme ale vždy pouze jeden barevný odstín, nebo takové barvy, které spolu ladí. Dříve se používala hojně ve venkovských zahrádkách k zakrytí nepěkných zdí a plotů — ostatně k tomuto účelu poslouží dobře i dnes. Pěkně působí také, vysadí te-li ji v menší skupince jako solitéru do trávníku třeba v blízkosti odpočivadla nebo u vchodu do domu. Používá se rovněž k řezu, ale hodí se pouze do velké vázy, pokud vám ovšem nevadí že vrcholová poupata ve vodě obvykle ne vy kvetou.
Slézová růže je rostlina poměrně náročná. Vzhledem ke svému robustnímu vzrůstu, potřebuje, živinami bohatou, hlubokou zahradni půdu. Vyžaduje dostatek vláhy, ale na přemokřeném stanovišti rostliny rády zahívají. Vyhovuje ji chráněná poloha.
Topolovku pěstujeme ze semene, které vyséváme v červnu do pařeniště nebo přímo na venkovní záhon. V 1 g je asi 80 až 100 semen. Za 10—14 dní po vysetí vyklíčí. Co nejdříve je přepínáme na vzdálenost asi 10X10 cm a v srpnu znovu přesázíme na vzdálenost asi 30 x30 centimetrů. Na tomto množitelském záhoně přezimují semenáčky pod lehkou pokrývkou z chvojí. Teprve na jaře je vysázíme na trvalé stanoviště na vzdálenost asi 60 až 70 cm. Toto časté přesazování má příznivý vliv, neboť přerušuje tvorbu kůlového kořene a podporuje růst postranních kořínků. Při přesazování ale dbáme na to, abychom nepoškodili masité kořínky.
Po přesázení rostliny přihnojujeme, ale teprve v době, když zakořenily. Neprší-li delší dobu, je nutno rostliny důkladné zalévat. Když jsou asi 1 metr vysoké, zatlučeme za ně hůlky a přivážeme je.
Nejhorším nepřítelem proskumíku je rez slézová (Puccinia malvacearum). Poznáme ji podle toho, že tvoří na listech žlutozelené skvrnky, na spodní straně listů vidíme čokoládově hnědé polštářovité bradavičky o průměru asi 2 až 5 mm. Později zasychají dokonce celé listy, což může vést až k úplnému zničení rostlin. Napadené rostliny stříkáme zinečnatými a mědnatými přípravky, ale výtrusy jsou poměrně odolné takže raději po odkvětu sesbíráme a spálíme všechny listy a ostatní zbytky rostlin. Vzhledem k možnostem rozšiřování této rzi se doporučuje každoročně měnit stanoviště výsadby.
